Jsme Brno Ravens Lacrosse Klub

Jakub Kološ je předsedou klubu, hrajícím trenérem, týmový mentor a přirozený nepřítel volně žijících kachen, který lakrosem doslova žije a neúnavně se snaží dostat jej do povědomí a obliby širší veřejnosti. Pro lakrosovou medializaci je opravdu ochoten udělat mnohé a nečekané, včetně guerillové distribuce letáčků v jedné z nejznámějších brněnských pivnic. Tato snaha je také jedním z důvodů pro jeho nenapodobitelný styl hry, ve kterém kloubí týmovost a vizuální efektnost reprezentovanou především častými střelami ve výskoku, z velmi ostrých úhlů nebo těmi kombinací obojí.

Dan Bezecný (nezaměňovat za Bezcenný), který je jakožto hrající trenér součástí toho nejtvrdšího týmového jádra a velice schopný středopolař s nadáním pro proběhnutí poloviny hřiště se vstřelenou brankou na konci. Dále je důležité zmínit Danův podíl na rozvoji klubu, který je vskutku nepopiratelný. Dan má totiž v civilním životě pozici, která se dá popsat krásným staročeským souslovím head hunter, s čímž se pojí jeho vysoce vyvinutý cit pro příležitost. Tento cit už našemu klubu dokázal zajistit několik desítek helem jen a pouze za cenu poštovného, což i přes jeho nepopiratelnou výši byl obchod skoro tak výhodný, jako odkup ostrovu Manhattan Holanďany za 60 guldenů.

Postrach na pravém křídle, Ničitel, Zarostlý permoník, Takový menší Terminátor – to jsou všechno tituly, kterými soupeři Michala Kvapila nenazývají, ale radím jim, aby co nejrychleji začali! Abych to uvedl na pravou míru, Michal je tady tím, kdo za to všechno může. Ne, nemyslím to tak, že je naším týmovým Miroslavem Kalouskem. Michal je ten, který stojí úplně na prvopočátku vzniku brněnských Ravens a nebýt jeho, tak si právě teď nečtete o lakrosu, ale třeba o jiném na české poměry bizarním sportu (zdravím všechny příznivce kin ballu). Ale zpět k tématu. Michal je opravdu ten, kdo spoluzaložil náš tým. Kromě toho má na svědomí velké procento všech našich gólů a co je snad ze všeho nejdůležitější, je držitelem platného týmového rekordu v délce svého vousu!

Dave prošel bouřlivým lakrosovým vývojem a během své kariéry si postupně uvědomil svou náklonnost k dlouhým tyčím a přešel tak z útoku na midd a posléze až do obrany. Jeho aktuální působení v obranných řadách se však stále potýká s jedním výrazným problémem – Dave jakožto vegetarián nechová zášť k živým bytostem a musí se hodně přemáhat, aby bránil tak agresivně, jak třeba medvědice Peťa Olšovský.

Petr Olšovský - v běžném životě plachý mladík se slabostí pro vše, u čeho kvalitu prověřil sám čas. Peťa je povětšinou klidným a vyrovnaným člověkem, ovšem tato slova přestávají platit s prvním hvizdem každého zápasu, kdy se z něj rázem stává rozzuřená medvědice bránící naši bránu před soupeři tvrději a zuřivěji, než skutečná medvědice svá mláďata v oscarovém velkofilmu Revenant: Zmrtvýchvstání. Není také bez zajímavosti, že jedním z jeho největších lakrosových úspěchů je souběžné vedení jak v týmové tabulce střelců, tak v celosoutěžní tabulce trestných minut. Na tuto skutečnost je Peťa náležitě hrdý

Mira se honosí přezdívkou Mamut a moudří už vědí, že někdo pojmenovaný po dávno vyhynulém mnohatunovém zvířeti určitě nemůže býti zakrslým střízlíkem. A moudří vědí správně, Mira střízlíkem opravdu není, což by ho mohlo lehce předurčovat k pozici brankáře, avšak na rozdíl od tohoto specifického plémě se Mira v nevyžívá v přijímání bolesti, ale v jejím rozdávání, tudíž pro něj nebylo k nalezení lepší místo než v obraně. Tam ho ale od ještě zářivějších úspěchů drží trochu dál jeho koleno, které si už vyžádalo nejeden vynechaný měsíc. Na napodobení Tomáše Rosického to však naštěstí nevypadá, protože mimo kolene by všechny části Mirova těla měly fungovat k jeho maximální lakrosové spokojenosti.

Nejvzdělanější hráč Ravens Marek Ševčík. Ano, opravdu nejvzdělanější, takže bychom vlastně měli uvést inženýr et inženýr Marek Ševčík. Budiž mu však přičteno ke cti, že je to moc skromný chlapec a že nám svoji intelektuální nadřazenost předhazuje jen občas. Dále je důležité zmínit to, že Mara nejen že je součástí našeho fieldlacrossového týmu, ale je zároveň hráčem intercrossovým a tyto dva krásné sporty kombinuje s lehkostí univerzálky Ester Ledecké.

Mira je jednou z mladých a vycházejících hvězd nejen brněnského lakrosu a kdo ví, kam by to v budoucnu dotáhl, kdyby byl lakros v očích evropské veřejnosti známějším než šachbox nebo cvrnkaná. Každopádně jeho píle je přímo příkladná a zapáleností pro tréninky taky patří k těm nejlepším z nás. Avšak abychom jej nepřechválili, tak je nutno zdůraznit, že pokud s ním někdy dojdete do styku, tak mu pro lásku boží nikdy nenechávejte nic pohlídat. Mohlo by se totiž lehce stát, že jemu svěřená věc, například taška s dresy, se jen tak sama od sebe oddělí od týmu a vydá se vlakem na výlet za krásami Rakouské republiky.

Petr Fárník je v našem týmu druhým chlapcem se sebevražednými sklony či nezdravě vyvinutou zálibou pro bolest. Z předchozí věty jste jistě pochopili, že Petr je dalším týmovým strážcem prostoru 2 x 2 metru vymezeném tyčemi, který se však povětšinou nazývá brána. Na rozdíl od gólmana Jardy je tady Petr asi tak o hlavu vyšší a znatelně mohutnější. To mu sice podle pravidla "Do brány patří největší" dává jakousi konkurenční výhodu, ale reálně o pozici gólmanské jedničky vedou dosti vyrovnaný boj. No a když už jsme v dřívějším příspěvku rozebrali alternativní kariéru gólmana Jardy, tak pro Peťu by se jistě také něco našlo. Díky jeho mohutnosti bych snad doporučil zaměstnání nosiče či šerpy, což naznačuje i "Mula" - jeho všeříkající čtyřpísmenná přezdívka na společném facebookovém chatu. A vše ostatní včetně pikantních detailů o své vášni pro bolest a nošení těžkých předmětů vám už prozradí Mula sám

Náš nejmladší Kuba "Benjamínkem" Janhuba. Jako jediný hráč není přínosem pro tým pouze sám o sobě, ale i svým rodinným zázemím, kdy jeho rodiče neúnavně poskytují našemu týmu dopravu, psychickou podporu, a především taky někdy i jídlo! Co se týče Kubova herního stylu, tak nejvýrazněji se do našeho povědomí zapsal svým způsobem nabírání míče ze země, kdy je velmi dobře vidět, že je městským dítětem a nikdy nenabíral štěrk a hlínu lopatou. Tento drobný herní prohřešek mu budiž odpuštěn a vše další, včetně zemí, kde může už legálně požívat alkohol, vám Kuba už sdělí sám.

Tento jinoch s námi hraje si sice jen chvíli, ale i přes to si už stihl získat náš respekt. Sice se tak určitě nestalo kvůli jeho výšce, ale jeho nespornému talentu a především vlasům. Ano, vlasům. Jeho bujná a všemi barvami hrající kštice je totiž hodna obdivu běžného plebsu a předmětem závisti všech plešatějících. A aby toho nebylo málo, během několika málo posledních týdnů už třikrát stihl změnit účes, co se většině z nás nepoštěstí za celý život.

Pavel Š.

Jarda, muž sice trochu drobnější tělesný stavby, ale za to s výjimečně vyvinutou zálibou pro bolest. Jak jinak si totiž vysvětlit, že dobrovolně stráží naši bránu v situacích, kdy ho od sto padesáti gramového kusu tvrdé gumy letícího rychlostí často přes 100 kilometrů za hodinu dělí na některých místech těla pouze…no…pouze nic… Není tedy divu, že mu sem tam přezdíváme Sebevrah. No, kdyby se snad někdy v budoucnu stalo, že se mu bolest omrzí, tak již mnohokráte prokázal, že by se bez problémů uplatnil v italských restauracích či pizzeriích, kde by mezi jeho nejvíce preferovanou pozici jistě patřilo „Ten, který nabere hotovu pizzu na naběrák a běží s ní k hostovi tak rychle, že je u něj ještě teplejší, než po vytažení z pece“. Jinak mimo lakrosový a potenciálně pracovní život je Jarda klidným a vyrovnaným hochem se zálibou pro svoji motorku a nošení slaměného klobouku.

Honza

Honza je v týmu už nějaký ten pátek, ale co si budem, pokud sečteme jeho dosavadní účast na trénincích, lépe na tom bude kdejaký nováček. Pro tuto pro sebe nelichotivou statistiku má mnoho výmluv, z nichž ta nejčastěji používaná se odvolává k převelice časově náročné kombinaci studia a práce v baru, kdy mu často nezbývá čas už ani na spánek, natož na lakros. Zanechme však kritiky jeho pochybné docházky a zaměřme se na herní projev tohoto nejfousatějšího člena týmu. V tomto ohledu stojí za zmínění jeho nevšední talent pro obdržení častých zásahů v takovém rozsahu bolesti a poškození tělesné schránky, kdy se sice z hřiště nepředstíraně odkulhá či odplazí, ale do pěti minut je opět schopen hrát. Tahle skutečnost ho velice mrzí, jelikož během oněch pěti minut si nijak extra neodpočine a zároveň jeho tělesná újma není taková, aby stál za pozornost sličných ošetřovatelek. No, pojďme už se raději zeptat jeho, a to třeba nejen na to, jak hodlá zlepšit svoji tréninkovou docházku.

David, který se sice zatím z důvodu pochroumaných kolen, kotníků, stehen a bůhvíčeho ještě moc herně neprosadil, zato nám ale přirostl k srdci jako aspirující podnikatel ve vzrušujícím odvětví kebabu a jako zdatný počítačový grafik. Bohužel, jeho grafické výtvory jsou nepublikovatelné před desátou hodinou večerní, avšak pokud se konečně odhodlá a pustí se do kebabového průmyslu všemi deseti, můžete očekávat výsledky jeho práce nejen v každé druhé brněnské ulici.

Honza

Tom Rak je hráč, který v nás velice často probouzí otázku "Hraje on vůbec ještě?", na kterou se ho bojíme zeptat, a ještě víc se bojíme, že by odpověděl. Ovšem během vzácných chvil, kdy se bát nemusíme, tak sbíráme bradu někde ze země z toho, jak se na Tomovi podepsala dvouletá americká lakrosová zkušenost. Pokud by totiž byla střela odspodu pro ženy stejně atraktivní jako drahá auta, vzhled, peníze, sbírání známek nebo vlastně cokoliv, co není střela odspodu, tak by Tom mohl své nápadnice přehrabovat vidlemi.

Martin

Maty

Petr